Proč by si dítě nemohlo vybrat, na jaké lodi chce jezdit?
V určitém věku se dítěte zeptáme, jaký sport chce dělat. Chceš fotbal, gymnastiku, tenis, lyžování nebo třeba jachting?
Když si vybere jachting, přijde další otázka: Chceš jezdit sám, nebo ve dvou?
A právě tady se někdy stane něco zvláštního. Najednou už výběr není tak úplně na dítěti.
Jednoposádková a dvouposádková loď nejsou jen dvě různé velikosti stejného sportu. Jsou to dva poměrně odlišné způsoby, jak jachting prožívat.
Na jednoposádkové lodi dítě rozhoduje samo. Samo cítí vítr. Samo hledá řešení. Samo udělá chybu a samo ji napravuje. Nikdo mu do rozhodnutí nemluví. Nikdo za něj nepřebírá odpovědnost. Na dvouposádkové lodi se zase učí spolupráci, komunikaci, důvěře, rozdělení rolí a tomu, že výsledek nevzniká jen z jeho vlastního rozhodnutí. Obojí je cenné. Jen každé trochu jinak. A právě proto mi přijde zvláštní představa, že bychom měli předem rozhodnout, která z těch dvou cest je pro dítě „správná“.
Co když je dítě přirozeně samostatné a právě možnost rozhodovat se samo je to, co ho na jachtingu baví?
Co když naopak miluje spolupráci a největší radost má z toho, že něco dokáže společně s parťákem?
Co když jedno dítě potřebuje časem přejít z jedné varianty na druhou?
A co když jednoduše neví?
To je přece v dětském sportu úplně normální. Dítě nemusí ve dvanácti letech vědět, jakou disciplínu chce dělat za pět let. Nemusí mít jasno, jestli chce být sólista, nebo týmový hráč. Nemusí mít ani ambici závodit.
Úkolem dospělých by proto podle mě nemělo být vybrat za něj správnou cestu. Úkolem dospělých je vytvořit mu dostatečně bezpečný prostor, aby si ji mohlo vyzkoušet a zjistit samo.
A tady vzniká ještě jeden problém.
Pokud dítě řekne: „Já bych chtěl jezdit na jednoposádce,“ nemělo by tím automaticky vzniknout podezření, že nechápe, co je pro něj dobré. Stejně tak by nemělo být potřeba dítě přesvědčovat, že jeho vlastní preference jsou špatně.
Můžeme s ním diskutovat. Můžeme mu vysvětlit výhody obou variant. Můžeme mu dát možnost si obě vyzkoušet. Můžeme mu ukázat, kam která cesta vede. Ale pořád by tam měla zůstat jedna důležitá věc: možnost říct „tohle chci já“. Protože jestli dítěti vezmeme možnost volby už ve chvíli, kdy se učí samostatně rozhodovat, co jsme mu vlastně dali?
Možná jsme mu vybrali „správnou“ loď. Ale možná jsme ho zároveň připravili o jednu z nejcennějších věcí, kterou mu sport může dát: zjištění, že jeho vlastní rozhodnutí mají hodnotu. A paradoxně právě to je jedna z věcí, kterou bychom ho měli v jachtingu učit.
Na vodě chceme, aby se dítě dokázalo samo rozhodovat. Proč tedy jeho základní rozhodnutí – jestli chce jezdit samo, nebo ve dvou – děláme za něj?